Byznys a ženské přátelství, můžeš mít obojí!

Náš společný příběh často budí zvědavost, a tak jsme se rozhodly rozpovídat na téma ženského přátelství
a společného podnikání. Nad tímto spojením visí mnoho mýtů a někdy i trpkých zkušeností, které v nás
často vzbuzují nejistoty či obavy. Když do společného vztahu začínají vstupovat i témata peněz,
odpovědnosti, dělby práce, názorů i vizí může vyvstat mnoho situací, které přátelství dosud nestihly v
těchto úrovních prověřit. Z přátelství se umíte nenápadně na chvíli vzdálit, pokud potřebujete prostor, v
podnikání jste spolu v podstatě v pracovním manželství, kde pečujete o společné dítě, které vás
dennodenně potřebuje.

Náš příběh není z našeho pohledu ničím výjimečný, ale jak si s lidmi povídáme zjišťujeme, že je spíše
výjimkou než pravidlem. Zkoušely jsme se zamýšlet proč a nějak sesumarizovat naše začátky od vzniku
čLOVEčiny, až do dnešního dne, kdy se sice za krátký, ale intenzivní čas stala velmi životaschopným
projektem.

1. Přátelství, které mnohé zažilo, je kotvou ve větrných dnech:
Společné zážitky, témata, strasti i vývoj jsou něco, co když spolu zažíváte v čase, ochutnáte a spatříte
charakter člověka. Pokud se jako přítel osvědčíte, může vám být odkryta i zranitelnost. Tam se vám ten
druhý je ochoten ukázat i se svými slabostmi, rezervami či tématy, kterými žije, a které nějakým
způsobem formují a mají vliv na to kým je. Pokud chceme mít funkční společné podnikání (založené na
skutečném partnerství), potřebujeme mít dříve zranitelné přátelství. Jinak vůbec netušíme, do čeho se
pouštíme a hraniční situace s námi mohou zatřást způsoby, ze kterých může být těžké se vzpamatovat.
Nás spojilo mateřství. Vyrůstaly spolu naše děti, druhé děti se nám dokonce narodily týden od sebe, z
našich mužů se stali nejbližší přátelé. Viděly jsme se navzájem, jak se jako ženy, matky, manželky
vyvíjíme a měníme. Byly doby, kdy jsme se navzájem často iritovaly a téměř jsme spolu vůbec nemohly
být. Případně jsme se zvládaly vidět jen s delšími pauzami. Zapínaly jsme si navzájem alarmy v
oblastech, kde jsme si vzájemně zrcadlily vnitřní nesvobodu.

Daniela: ,,Mě Saška vytáčela tím, jak si uměla dovolit odpočívat, či dovolit druhým se o ni postarat. Pro
mě jako perfekcionistku, celý život šlapající na nejvyšší výkon, ideálně sama, rychle a nejlépe to byl
úplně jiný svět, kterým tato moje část až opovrhovala. Část, která vnímala, že má hodnotu jen když maká,
dosahuje výsledků a nezvládat, nebo odpočívat brala za projev slabosti. "

Saška: ,,Danielu jsem zase místy neuměla vystát za takovou její typickou drzost a otevřenost. Jak se
vyjadřovala a projevovala, že si dovolovala věci, které jsem si pro sebe nikdy nepovolovala jako možné.
Moje část, která se snažila vždy být každým vnímána jako ,,dobrá", přijatelná, neposuzovaná, vnímala její
opovážlivost jako něco, co se nesmí a byly chvíle, kdy jsem s ní kvůli tomu vůbec nemohla být."

Časem, věkem a prací na sobě jsme každá v sobě začala potkávat naše nesvobodné části a to, co nás
někdy od sebe nejvíce vzdalovalo, nás začalo nejvíce inspirovat. Jedna si konečně dovolila odpočívat,
nejen přijmout, ale také vyžádat pomoc či péči, když ji potřebovala. A druhá si začala dovolovat a
projevovat kým je, stát za tím, co si zaslouží a že je v pořádku, když to není každým schvalováno. A tak
to, co jsme někdy považovaly za nedostatky, se nám stalo darem, který nám ukázal, že to každá pro sebe
můžeme udělat prospěšněji, když si dovolíme.

2. Nečekat na dokonalost:
Když jsme začínaly tvořit naši hru, téměř nic jsme nedělaly ideálně. Netušily jsme nic o procesu výroby
něčeho podobného, neměly jsme byznys plán, ani jsme nezkoumaly, zda je v podobných konceptech u nás konkurence.

Náš vstupní kapitál byl 1500 eur, který jsme si dělily na polovinu. Neměly jsme eshop,
pokus o první výrobu nevyšel podle našich představ, tak jsme za pochodu během předprodeje měnily
dodavatele. Termín se blížil, hotové hry byly v nedohlednu a prodané hry v předprodeji stále přibývaly.

Natrefily jsme na úžasného dodavatele, který pro nás byl ochoten udělat první poslední a i když s malým
zpožděním než byl původní plán, jsme měly v rukou naši první dodávku her. O pár měsíců později jsme si
samy zprovoznily eshop, téměř zcela zautomatizovaly expedici, najaly naši Zuzku, která zastřešuje
zpracování a odesílání objednávek.

Zpočátku jsme prodávaly přes jednoduchou mobilní aplikaci, ručně jsme dělaly faktury, balily
objednávky, ručně vypisovaly podací archy, každodenní dojíždění na poštu jsme si přehazovaly jako
horký brambor:).

Ale prodávaly jsme a bleskově expedovaly. Měly jsme od začátku špičkový zákaznický
servis, lidem jsme i po nocích odepisovaly na jejich dotazy, nebo je informovaly o jejich objednávkách.
Co vnímáme jako nejvíce určující pro náš úspěch je kromě kompetencí v tom, co jsme každá do projektu
přinesla, i obrovská vášeň.

Obě milujeme téma vztahů, na kterém je naše hra postavena. Natáčely jsme videa, dělaly obsah na
sociální sítě, vše čeho jsme se dotkly jsme dělaly s přesvědčením, že jsme součástí něčeho opravdu
prospěšného, že máme kvalitou opravdu špičkový produkt, který si svého zákazníka najde.

Dnes se často při zpětném ohlédnutí smějeme a říkáme: ,,Kdyby nás někdo tehdy viděl, nevěřil by, že z
toho něco může být.! :)“ A měl by pravdu, při vlně, kterou naše hra časem spustila a jak rostla poptávka,
by dosavadní způsob fungování neuměl pokrýt nároky, které najednou projekt nabral. Pokud bychom ale
všechno toto měly chystat v předstihu, nikdy bychom nezačaly.

Učily jsme se za pochodu, neustále přizpůsobovaly, zlepšovaly, měnily... náš projekt rostl a stále roste s námi. Nečekaly jsme, až budou věci
ideální a až potom začneme, prostě jsme začaly a důvěřovaly si, že pokud něco po cestě vyskočí,
poradíme si. Začali jsme s realizací v době, kdy na celém světě začala pandemie, vše se zavíralo,
ekonomická budoucnost světa byla nejistá. Pokud bychom čekaly na „lepší“ dobu, čekáme dodnes a stále
bychom se nedočkaly.

3. Nenechávat věci hnít a přebírat odpovědnost:
Naše hra zve lidi k autentickým a hlubokým rozhovorům založeným na pravdě, otevřenosti a přijetí.
Oslovuje neoslovené, odkrývá utajované, pozívá mluvit a ukázat se, místo mlčení a skrývání se. V
každém vztahu je základ nemlčet o tom, co potřebuji, jak se zažívám a jak se mám. Tím za sebe
přebíráme zodpovědnost a dáváme sobě i okolí vědět, že jsme pro sebe důležití a že nám na nás i našich
vztazích záleží.

Stejně tak ve společném podnikání vyvstane x situací, kdy je pohodlnější mlčet, neboť máme strach z
konfrontace, než otevřít, co otevřít potřebujeme. Nemysleme si ale, že když se rozhodneme mlčet či
skrývat, věc přestává existovat. Nachází si skryté uličky, kterými chce být projevena. Začneme být na
druhého nevrlí, jde nám na nervy, podvědomě ho začínáme sabotovat, manipulovat, tlačit, znemožňovat
nebo nějakým jiným, pasivně krutým způsobem trestat za nepohodlí, které prožíváme, ale neměli jsme
dost odvahy převzít za něj zodpovědnost a komunikovat ho. Ve spolupráci x-krát vyvstanou témata či
situace, které nějak zapůsobí, jsou nějak vnímány a prožívány.

Máme-li zranitelné přátelství je už jen krůček i k zranitelnému spolu-podnikání. Radikální otevřenost a
radikální přijetí jsou opěrnými sloupy nepohodlných rozhovorů. My máme-li třenice, chceme o nich
mluvit. Necháváme se vidět, kde která stojí a z jakého místa projekt vidí a jak se tam zažívá. Obě vnímání
mají stejnou váhu, není jedno ,,správnější" než druhé. Mít kvalitní produkt znamená mnohokrát se sebou
navzájem nesouhlasit. Tehdy víme, že to není osobní útok, ale že každá z nás hájí, ze svého pohledu,

nejvyšší zájem projektu a právě třenice nás občas postrčí najít třetí možnost, která by se nám nevyjevila,
kdybychom jen křečovitě trvali na tom jedna druhou názorově porazit.

4. podnikání vytáhne na světlo osobní témata:
Mnohokrát se nám v životě potvrdilo, že naše práce manifestuje kdo jsme.

Pokud si nevěříme, umenšujeme se, neustále se cítíme nedostateční, porovnáváme se, neumíme se ukázat se svými dary a
talenty, je nám nepříjemné být adekvátně ohodnoceni za odvedenou práci - všechny tyto osobní aspekty
se budou odrážet v samotném podnikání. Pokud se snažíme s někým porovnávat, či soupeřit, být jako on,
utrácíme drahocennou energii na výsledek, který bude vždy jen kopií, místo abychom stvořili unikát,
který sem skrze nás chce přijít.

Obrovským kolektivním tématem žen je ohodnocení za práci. My ženy, máme častokrát na tématu
hojnosti zavěšená různá omezující přesvědčení, která nám brání vystřít se a byť se vší pokorou, ale hrdě
říct: ,,Toto dokážu, tohle umím, v tom jsem dobrá a tohle si za to zasloužím." Máme pocit , že pokud
dáme našim kompetencím a talentům hodnotu, kterých jsou hodné, budeme vnímány jako nedostatečně
skromné, nebo se staneme terčem útoků, nebo nám bude odepřena přízeň.

Daniela: ,,Za ta léta práce se ženami jsem potkala množství mimořádně talentovaných, ale frustrovaných
žen, které toužily po změně a seberealizaci, ale strach z nejistoty, neadekvátnosti či nedostatku je držel
zpět. Ty které i nabraly odvahu na první kroky, byly často nešťastné, že ačkoli dřou celé dny, vydělané
prostředky jim nepokrývají ani základní životní standardy - buď si za svou práci uměli říct jen zoufale
nízkou odměnu, která je neuvrhla do krabičky "Zlatohrabka", nebo zákazníci měli nulovou platební
disciplínu a odevzdanou práci navzdory dohodě neocenili. Nejčastěji to byla kombinace těchto dvou
fenoménů."

Ne nebylo to o zákaznících. Svým nastavením si podvědomě konstelovaly situace, kde zažívaly a
opakovaně si potvrzovaly své přesvědčení ,,nemám na to", ,,nezasloužím si", ,,nejsem hodná", ,,pouze
tolik je bezpečné". Mnohé z nich když v sobě tyto původní modely o vztahu k seberealizaci rozklíčovaly,
později začaly plnohodnotně vydělávat a klientela se jim celá přeskládala. Přišli zákazníci, kteří hodnotu
přinášené a odvedené práce uměli ocenit. Pro nás není krásnějšího pohledu než na ženu, která vášnivě žije
své poslání a přijímá od života zpět, co si za něj zaslouží a je o ni v každé oblasti postaráno. Neboť si to
dovoluje, neboť může, neboť ví, neboť plyne a jedná. Neboť si to pro sebe ve svých očích zaslouží.

5. Kombinace vůle a důvěry:
Vůle je realizován čin. Vůle je to, co naše sny neponechává jen v říši fantazie, ale ve fyzickém světě říká:
,,Slyším tě, sne, vidím tě, beru tě vážně a proto jsem pro tebe připraven/a a schopen/a jednat, abych tě žil
/a, ne jen snil/a."

Všechno, co na našem projektu bylo třeba odmakat, jsme si odmakaly. Prošly jsme si všemi fázemi
kreativního procesu, když děláte něco nového, kopec věcí jsme pokazily, ještě více napravily a hlavně
jsme se obrovsky hodně naučily. Dnes víme, jaký papír je na co nejlépe použít, k čemu se hodí ostrý a k
čemu oblý okraj, jak udělat web, jak spravovat databázi, nebo stříhat videa a dělat grafiky, jaký způsob
expedice, ve které fázi je nejefektivnější, víme jak vyjednávat i s velkými partnery, ačkoli jsme mladá
značka, neboť naprosto a hrdě stojíme za kvalitou toho, co přinášíme.
Největší síla, která ale náš projekt nese na vlně živosti, je důvěra. Důvěra ve vlastní schopnosti, důvěra ve
vyšší vedení, důvěra ve slaďování rozumu a intuice, důvěra v život. Mnoho zásadních věcí se nám událo
jako následek něčeho, čemu jsme se jen předaly a nechaly se unášet. Že jsme řekly ANO neznámému a
nebály jsme se odmítnutí či selhání.

Mnoho věcí ještě pokazíme, mnohé neumíme a mnohé nás zaskočí. Ale cítíme, že jsme součástí něčeho,
co je daleko nad rámec nějakého kalkulu či osobního prospěchu. Cítíme, že naše hra přinesla do světa
lásku, skutečné naslouchání a blízkost.

Cítíme naše zákazníky a jsme vděčné, jak se s námi dělí o to, co jim hra do životů přinesla. Jsme dvě mámy, ženy, manželky, které se spolu dotkly něčeho před čím mají obrovskou pokoru.

Neidentifikujeme se s úspěchem našeho projektu, přestože se z něj obrovsky těšíme a
jsme za něj vděčné. Víme, že je to moudřejší a větší než pouhé rozumové snažení. Víme, že nás život
ponese a moudře použije tam, kde to uzná za vhodné. A to je jedno dojímavé a zároveň vzrušující
neznámo, kterému bytostně důvěřujeme. Jsme vděčné, že můžeme, že jsme si troufly a že nám bylo
dovoleno. Zatímco máme jedna druhou, naše rodiny a přátelství, každou výzvu můžeme přeměnit na
moudrost. A to nás nikdy neomrzí.

6. Co bychom vzkázali ženám, které v sobě nosí nějaký nápad, ale stále slyší to pověstné "ale"?
Aby nečekaly. Na nic. Ať nečekají na „lepší“ dobu, nebo než se budou cítit připravenější, či lépe. Ať o
sobě smýšlejí s úctou a obdivem k tomu, co dokáží a co umí.

Aby každou buňkou uvěřily, že mohou a že si zaslouží. Když jako ženy umíme stát hrdě a spokojeně v tom kým jsme a co umíme, život to vždy
odmění a podpoří každou projevenou odvahu. Každé „ale“ je jen snaha našeho vnitřního kritika chránit
nás před selháním či zahanbením. Přestaňme si démonizovat chyby či zakolísání a začněme je vnímat
jako zdroj moudrosti. Potom přestane existovat hrozba, která by nás uměla odmluvit od našich snů.
Mějme se rády a buďme si po cestě nablízku.

Ať nám strach z nedokonalosti nezabrání žít a být šťastné, neboť právě v nedokonalosti dřímá naše živost a jedinečnost.